Prezidentské kampaně: Budování důvěry VS Tlaková reklama

Prezidentske kampane

 

Komunikace prezidentských kandidátů je rozhodně zajímavá podívaná. Je úžasné, že se konečně objevilo více komunikačních přístupů, než jen tradiční obklopení voličů billboardy ze všech stran. Tyto komunikační přístupy vidím v zásadě dva:

1. Tlaková reklama

Klasická reklamní komunikace, kde hlavní komunikační nástroj je outdoor, tedy billboardy, plakáty atd. Typická jsou krátká hesla či slogany, které mají zdůraznit kvality kandidáta. Tento přístup by patřil spíše do nadlinkové komunikace, tedy masové, neadresné. Samozřejmě z toho vyplývá i to, že “sežere” spoustu peněz.

Proč říkám tlaková reklama? Protože tlačí voličům do mozku jakési “ANO” pro daného kandidáta. Dnes již víme, že mozek je nastavitelný. Tedy když mu dostatečně často a dostatečně dlouho podsouváte nějaké sdělení, většinou nakonec dokážete nastavit mozek tak, aby se alespoň na chvíli nasměroval požadovaným směrem. V tomto případě, aby si volič vybral daného kandidáta.

Tato komunikace má jednu nevýhodu. Funguje hlavně krátkodobě. Zato bezpečně, protože útočí na niterní emoce a strach. Strach ze ztráty nějaké výhody či kvality, kterou předkládá kandidát. Pro jednorázovou prezidentskou kampaň je to tedy funkční nástroj, jak ovlivnit (či zmanipulovat) rozhodování voličů. Ostatně, kdyby to nefungovalo, tak by do toho kandidát neinvestoval tolik peněz (byť to často nejsou jeho vlastní peníze). Kandidát se zde vlastně vědomě rozhoduje, že bude manipulovat s davem. Rozhodně nejde o pouhé podávání informací bez podbízení.

Otázkou samozřejmě je, zda je tento přístup na místě, pokud jde o volbu prezidenta. U firem jsme si na to už tak nějak zvykli. Ale měl by budoucí prezident tímto způsobem komunikovat s občany?

2. Budování důvěry

Přístup je vlastně pravým opakem předchozího. Je postaven více na osobní komunikaci, osobních sdělení a na osobnosti kandidáta. Typické jsou rozhovory, informační videa, šíření názorů a postojů skrz komunitu a příznivce kandidáta. Tato komunikace je více podlinková, tedy osobnější a adresnější, pracující s menšími skupinami. Je proto méně nákladná.

Proč říkám budování důvěry? Jedná se o komunikaci, kde je dán voličům mnohem větší prostor pro rozvahu, vyhodnocení názorů a postojů kandidáta. Přičemž kandidát netlačí “ANO” násilně. Nechává voliče, aby si cestu ke kandidátovi našli sami skrz vlastní samostatný úsudek. To je důvodem, proč je zde mnohem větší prostor pro rozumovou část mozku, která se rozhoduje pomalu, ale přesně a jistě. Právě zde se buduje důvěra, dlouhodobý vztah, postavený na hodnotách dlouhodobě platných, nikoliv jen aktuálně prosazovaných.

Dlouhodobost může být jistou nevýhodou. Budujete-li důvěru, chce to čas. Výsledkem je ale pevné rozhodnutí a soulad s tím, co volič skutečně chce. Zda předvolební období bylo dost dlouhé na to, aby si voliči našli cestu k těmto kandidátům, je otázné. V každém případě je ale přístup “budování důvěry” méně manipulativní a více respektující voliče jako člověka.

 

Záměrně jsem neuváděl představitele jednotlivých přístupů. Myslím, že se stačí podívat kolem sebe, zamyslet se a je jasné, kdo využívá jaký přístup.

 

Rád bych k tomuto tématu ještě doplnil výborný videorozhovor Tomáše Hajzlera a Lukáše Plíhala:

Pokračování jejich debaty a další velmi zajímavé myšlenky najdete na Tomášově blogu.

Přeji jistou ruku při vhazování volebních lístků ;)